Skleněné ztráty

Druhá světová válka. Vlastně kterákoliv válka...

Tento příběh vznikl podivným způsobem.

Ti, kteří ho psali, jsou už dávno mrtví, a ti, kteří ho prožili, nikdy neexistovali. Spojila se slova s osudy, aby se opravdoví živí lidé našli v nesmrtelném příběhu o křehkosti života, krutosti, přátelství, lásce a sebeklamu. Historické okolnosti a hlavní hrdinové knihy nejsou podstatní. Vše na světě se opakuje v mnoha lidských životech znovu a znovu. Příběh, který vás napadne jen tak bez důvodu, slyšíte o pár měsíců později z úst pamětníka, jako by vyprávěl ten váš vymyšlený. Příběhy z této knihy jsou vyprávěny mnohokrát v téměř totožné podobě a připomínají, že lidé minulosti a současnosti se neliší, odlišují je pouze data a místa. Ten, kdo má slyšet, uslyší, a ten, kdo má vidět, pochopí.

Veronika:

„Tento příběh vznikl podivným způsobem…

Ano. Vznikl. Témata knih předem nepromýšlím. Neumím to. Pokaždé zničehonic (díkybohu) přišlo. Samo. Mnohdy nepozváno. U Skleněných ztrát to platí dvojnásob. Dlouhou dobu mi v hlavě rezonoval název, aniž bych věděla, co znamená. O pár měsíců později se mi v hlavě zrodil úvod příběhu – první odstavec knihy. Sepsala jsem ho a věci se daly do pohybu. Rozjela jsem se do Terezína. Proč? Nevím. Musela jsem. Bylo mi tam úzko a teskno, ne jako v mládí při povinné návštěvě se spolužáky. Navíc mě tam tentokrát něco nehezky poštípalo. Do prstu. Divné. A od té doby začalo být divné všechno. Příběh se rozjížděl a já jsem byla nucena psát. Čím? Nevím. Přestože tlak nebyl vždy příjemný, pokračovala jsem. Psala jsem o lidech, které jsem neznala, ale vlastně znala. Jejich příběhy mi zhmotnily dokumenty, knižní zpovědi, vyprávění přátel, diskuse s mou redaktorkou. Za téměř dva roky vznikl smyšlený extrakt příběhů, které se staly. A já jsem pochopila název knihy. Divné? Po tom všem ani trochu.“